Menu Zavřeno

Předsedové

Činnost SBČ výrazně ovlivnily a formovaly i osobnosti, které stály během více než 60 let v jejím čele. K připomenutí těchto osobností a jejich přínosu pro SBČ jsme zvolili směr od současnosti k minulosti, tedy k roku 1947, kdy byla SBČ založena.

Václav Rabas (1885-1954) – předsedou SBČ 1947-1949 Prvním předsedou SBČ byl v roce 1947 zvolen malíř Václav Rabas. Patřil k iniciátorům jejího založení už v předchozím roce, v době příprav národních oslav v Malých Svatoňovicích. Byl však motivován i starým přátelstvím s Josefem Čapkem z Výtvarného odboru Pražské Umělecké besedy jako jeho dlouholetý předseda. V něm od roku 1929 působil také Josef Čapek. O Rabasově umění psal už v roce 1935 s uznáním i Karel Čapek. Za Rabasova předsednictví se aktivita SBČ postupně zformovala v trvalý základ pro další období. V tomto období bylo v roce 1947 založeno v Malých Svatoňovicích muzeum bratří Čapků, uskutečněna řada přednášek a literárních pořadů, k nimž významně přispěli např. František Halas, Edmond Konrád a František Langer, z dramatických umělců pak Leopolda Dostalová, Radovan Lukavský, Václav Vydra a další. Byly vydány první členské tisky. Důsledky neblahého února 1948 odvedly Václava Rabase z čela SBČ; bylo to v čase, kdy mu zbývalo už jen několik málo let života k intenzivní účasti na obranu tvořivosti ve výtvarném umění proti jejímu ohrožování politickými vulgarizátory. Místo Václava Rabase zůstává natrvalo zapsáno do historie SBČ.

MUDr. František Langer (1888-1965) – předsedou SBČ 1949-1965 Přátelství lékaře a spisovatele Františka Langra s bratry Čapky se datuje od schůzek v legendární kavárně Union na dnešní Národní třídě od roku 1909. Z bratrské dvojice si zvláště rozuměl s Karlem, byli si blízcí i některými rysy své prozaické a dramatické tvorby. Po druhé světové válce patřil Langer k těm, kdo se nejvíce zasloužili o založení SBČ. Nebylo proto překvapením, když byl po rezignaci Václava Rabase zvolen 18. května 1949 druhým předsedou SBČ. Jeho šestnáctileté předsednictví lze rozdělit na dvě období: až do konce roku 1957 pořádala SBČ společenské večery a přednášky, nejčastěji v Lékařském domě, občas i v jiných sálech, např. v Ústřední lidové knihovně. Pro osobnost formátu Františka Langra nebylo problémem získat k přednášení či jiné formě účasti vynikající představitele vědy a kultury – Jana Patočku, Oldřicha Králíka, Alberta Pražáka, Otakara Vočadla, Jaromíra Pečírku, Edmonda Konráda. Je téměř symbolické, že poslední přednášku pronesl 17. dubna 1957 Václav Černý na téma Šaldův ideál kultury hrdinské a Karel Čapek. V druhém období nastal v přednáškové činnosti SBČ útlum, trvající do roku 1973, tedy do éry Miroslava Halíka. Výbor v čele s F. Langrem se uchýlil k této praktice proto, aby zachránil samotnou existenci SBČ. Komunistický režim se totiž snažil zlikvidovat podobná sdružení a spolky, vymykající se jeho ideologické kontrole. Navíc sám předseda byl režimu nepohodlný, jeho divadelní hry v 50. letech zmizely z jevišť. Dočasný ústup do pozadí však neznamenal, že by SBČ usnula medvědím spánkem. V té době se vykonalo mnoho na pohled nenápadné badatelské práce, kterou by za normálních okolností obstarával vědecký ústav či kabinet. Společnosti lze přičíst za zásluhu, že mohl být 28. dubna 1963 otevřen Památník Karla Čapka na Strži. SBČ přispěla i k uskutečnění několika výstav: Josef Čapek a kniha (1950), Josef Čapek stále živý (1955), velká retrospektiva Dílo Josefa Čapka (1960).

PhDr. Miroslav Halík (1901-1975) – předsedou SBČ 1965-1975 Desetiletí 1965-1975 za předsednictví PhDr. Miroslava Halíka je z více než šedesátileté historie SBČ obdobím nejmenší možné veřejné aktivity. Politická situace té doby byla nepříznivá pro spolkovou činnost. Z tehdejšího právního hlediska nebyla otázka existence SBČ příliš jasná, takže její vlastní přežití se jeví jako úspěch daný – možná že opatrným – každopádně však obratně diplomatickým postupem tehdy místopředsedy, pak předsedy SBČ dr. M. Halíka. Veškerá tíha odpovědnosti spočívala na něm. On to byl, kdo s pomocí JUDr. F. Krčmy (ten byl od r. 1952 jednatelem SBČ) jednal s úřady, předkládal každým rokem hlášení a zprávu o činnosti, zastupoval Společnost. S umem diplomata vedl veškeré čapkovské dění v daném roce. To ovšem neprobíhalo pod hlavičkou SBČ, to v té době nebylo možné, ale souviselo s ní, protože odborníci v čapkovských záležitostech byli samozřejmě jejími členy. V květnu 1967 byla slavnostně, již za spoluúčasti SBČ, odhalena busta Karla Čapka v Chyších, v roce 1968 byla expozice na Strži doplněna o knihu Hovory s TGM a dokumenty souvisejícími s jejím vznikem. Po několikaletých přípravách byl v roce 1969 odhalen v Malých Svatoňovicích pomník bratří Čapků od Josefa Malejovského. V roce 1970 byla za přispění a z iniciativy dr. Halíka instalována v Galerii bratří Čapků na Vinohradech v Praze výstava Osobnost Josefa Čapka. Po desetileté odmlce se v únoru 1972 konala v Obecním domě v Praze valná schůze SBČ, která se především zabývala otázkou, zda za současné politické situace vůbec pokračovat v činnosti SBČ. Bylo rozhodnuto kladně a ihned stanoveny úkoly. K těm mimo jiné patřila aktualizace členské kartotéky, stanovení členského příspěvku a projednání ekonomické základny SBČ. Jmění Společnosti činilo tehdy Kč 68,-. Po těžkém úrazu a pro nemoc dr. Halík v březnu 1974 na svoji funkci předsedy SBČ rezignoval; v srpnu 1975 zemřel. Jeho odchod znamenal pro SBČ těžkou ránu. Je možno bez nadsázky říci, že dr. Miroslav Halík věnoval svůj život bratřím Čapkům. Díky jeho nezměrné pracovitosti, trpělivosti a sebekázni a mnohdy přímo detektivní činnosti nezůstala jeho editorská práce jen u knih, napsaných a vydaných samotnými Čapky, ale dalších více než 20 titulů si dnes můžeme, díky dr. Halíkovi, zařadit do jejich díla.

JUDr. František Krčma (1910-1996) – předsedou SBČ 1975-1987 V pořadí čtvrtým předsedou SBČ se stal v dubnu 1976 JUDr. František Krčma, který měl k této funkci jakousi „legitimaci“, a to nejen jako dlouhodobý člen výboru SBČ nebo jako editor literárního odkazu Olgy Scheinpflugové, ale zejména jako člověk se širokým kulturním rozhledem a mnoha znalostmi ze života a díla obou Čapků. Záhy se ukázalo, že svých spolkových zkušeností a osobních známostí dokázal využít ku prospěchu celé SBČ a přivedl do výboru lidi vzdělané a pracovité. Pod vedením F. Krčmy se činnost SBČ rozvinula ve všech směrech na dosud nebývalou výši. Zejména pokud jde o pořádání pravidelných literárních podvečerů s velmi kvalitním obsahem a s účinkováním nejpřednějších pražských herců. Po jedenáct let, kdy dr. F. Krčma stál v čele SBČ, a je třeba říci, že to byly roky s velmi tíživou politickou a společenskou atmosférou, stávaly se právě tyto večery ve Smetanově muzeu, v Městské knihovně či v sále Divadla hudby skutečnými oázami svobodného projevu. Svou vysokou úrovní režisérskou a interpretační a jistou noblesou přitahovaly i nečleny SBČ, z nichž mnozí si právě zde vyžadovali přihlášky do Společnosti. A tak pokud měla na počátku jeho funkčního období SBČ okolo 300 členů, předával svému nástupci společenství čítající na tisíc členů ze všech koutů tehdejšího Československa. Krátce poté, co se ujal předsednické funkce, začal vycházet Zpravodaj SBČ a v roce 1985 se dr. F. Krčma i velmi vstřícně postavil k vydávání čtvrtletníku Zprávy SBČ. Obě tato periodika se velmi osvědčila a vycházejí dodnes. Dr. F. Krčma byl také mezi těmi, kteří se zasloužili o to, aby měli bratři Čapkové v Praze svůj pomník a 9.1.1990 poklepal – spolu s profesorem F. Černým – na jeho základní kámen. Špatný zdravotní stav v posledních letech života mu však již nedovolil, aby se odhalení pomníku mohl osobně zúčastnit. Dne 11.5.1987 byl dr. F. Krčma zvolen valnou hromadou prvním čestným předsedou SBČ a v této funkci setrval až do svého úmrtí 14. března 1996.

Vlastimil Fišar (1926-1991) – předsedou SBČ 1987-1991
 Herec Divadla na Vinohradech a čestný prezident Mezinárodní asociace herců (FIA) Vlastimil Fišar stanul v čele SBČ v době, kdy byla před ní dvě významná výročí – 50 let od smrti Karla Čapka a 100 let od jeho narození. Tato data se pro V. Fišara stala výzvou a přál si, aby SBČ dostála jejich významu s co největší důstojností. Vedl tedy toto společenství tak, aby se znovu prokázalo, že čapkovskému poselství lidé stále pozorně naslouchají a potřebují se o ně opírat stejně tak v době zcela nesvobodné jako za obnovující se demokracie. Období od 50. výročí úmrtí Karla Čapka až ke konci jubilejního roku jeho narození tvořilo v životě SBČ zvláštní uzavřený celek, který začínal obnoveným pořadem Poselství ducha 5.12.1988 a jehož závěrem byla už svobodná a velkolepá Pocta Karlu Čapkovi 4.12.1990. Oba večery připravil pan Fišar ve shodě s charakterem výročí, úvodní v komorním pojetí, závěrečný jako velké vyznání řady umělců, vědců a spisovatelů Karlu Čapkovi. Vlastimil Fišar spolupracoval na pořadech i s dalšími členy výboru. S Josefem Protivou připravil večer Hovory s TGM, jehož premiéra se i vzdor překážkám přece jen konala v den Masarykových narozenin 7.3.1989. Slovům prezidenta Masaryka v dokonalém podání Vlastimila Fišara tehdy a potom ještě několikrát naslouchala do posledního místa beznadějně zaplněná Městská knihovna. Panu Fišarovi vždy velmi záleželo na dobré základně SBČ. Počet členů za jeho předsednictví dále vzrůstal: z 1003 v roce 1987 na 1538 v roce 1991. Vážil si mimopražských členů i jejich činnosti a zasadil se o to, aby se výroční shromáždění i některé pořady s ohledem na ně konaly o víkendu. Ale ctil a podporoval i vědecký zájem o dílo obou bratří, udržoval kontakty s čapkovskými badateli doma i v zahraničí, zasadil se o vědecké čapkovské konference a účastnil se jich i osobně. K jeho zásluhám patří i vznik SBČ v Moskvě v roce 1990. Tvrdošíjně se také znovu a znovu pokoušel šířit ve veřejnosti povědomí o smyslu činnosti SBČ, usiloval o postavení pomníku bratřím Čapkům v Praze. U mnohých čapkovských událostí však již pan Fišar nemohl být osobně, protože těžká nemoc mu postupně odnímala síly. Byl to rovný, krásný a ušlechtilý člověk laskavého srdce i noblesního vystupování a vykonal mnoho dobrého. Z úcty k němu ponechal výbor SBČ jeho předsednické místo prázdné až do nových voleb.

prof. PhDr. František Černý, DrSc. (1926-2010) – předsedou SBČ 1992-1998 Profesor F. Černý (v letech 1989-1991 děkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy) je významný divadelní historik, neúnavný popularizátor díla bratří Čapků. Členem SBČ se stal již jako vysokoškolský student v roce 1947. Už v roce 1977, tedy v době předsednictví F. Krčmy, přednášel na jednom z pořadů SBČ. Když se profesor F. Černý ujal v roce 1992 předsednické funkce, ukázalo se, s jakým bohatstvím představ, ale především realizačních předpokladů přistupoval ke své činnosti ve výboru. Nedílnou součástí rozsáhlého programu této činnosti byl však zvláštní úkol: naplnit odkaz předcházejících generací a především nezapomenutelného Vlastimila Fišara, tj. vybudovat v Praze pomník bratří Čapků. Je zásluhou především profesora Černého, že již v květnu 1992 byla ustavena Nadace pro postavení pomníku bratřím Čapkům v Praze, vyhlášena celostátní sbírka na postavení pomníku a ustaven Komitét Nadace. Prvním zasedáním Komitétu, jehož předsedou byl zvolen profesor F. Černý, začala v září téhož roku po všech stránkách náročná a vyčerpávající práce. Ta byla korunována úspěchem především díky mimořádným organizačním předpokladům, pracovitosti a trpělivosti profesora F. Černého. A tak už koncem dubna 1995 byl v parkovém prostoru na náměstí Míru proti Divadlu na Vinohradech odhalen pomník bratřím Čapkům. Profesor F. Černý má však rovněž zásluhy na skladbě kulturních pořadů, které výbor během jeho působení ve funkci předsedy SBČ pořádal, sám často o stále živém myšlenkovém odkazu bratří Čapků přednášel, inicioval zájezdy do míst, kde Čapkové pobývali, udržoval spojení se zahraničními čapkology, mnoho starostlivosti věnoval i Strži.

Josef Protiva (1937-2017) – předsedou SBČ 1998-2008 Režisér, scénárista a novinář Josef Protiva byl zvolen předsedou SBČ v roce 1998 po odstoupení prof. PhDr. Františka Černého, DrSc. Členem SBČ je však již od roku 1978 a v roce 1980 se stal nejen členem výboru, ale začal se i režijně podílet na přípravě pořadů SBČ. Předsedou SBČ se stal v roce, kdy si SBČ připomínala řadu významných výročí (uplynulo 20 let od smrti Ferdinanda Peroutky, 30 let od smrti Olgy Scheinpflugové a 60 let od smrti Karla Čapka) a ke všem těmto výročím uskutečnila SBČ řadu setkání, přednášek a literárních pořadů. Na jejich přípravě se hojnou měrou podílel i Josef Protiva. Navázal tak na tradiční činnost SBČ a nadále ji tvůrčím způsobem rozvíjel.Josef Protiva od roku 1964 působil až do svého penzionování jako vedoucí výroby Československé a později České televize.      Zde se vypracoval ve vynikajícího dokumentaristu – portrétistu velkých osobností české politiky, které měly upadnout do zapomenutí, zejména T.G. Masaryka (1990), historika Jana Slavíka  (1994), historika umění Františka Kovárny (1994), novináře Jiřího Ješe (1994) a Ferdinanda Peroutky (1995). Josef Protiva natočil více než čtyřicet dokumentárních pořadů, nejčastěji portrétoval výtvarníky a básníky. Vytvořil např. televizní portrét Vladimíra Tesaře (1969), Bohuslava Reynka (1969), Vladimíra Preclíka (1969), Miloslava Holého (1970), Jaroslava Švába (1971), Jaroslava Horejce (1972), Kamila Lhotáka (1978), Václava Bláhy (1992), Františka Pavlíčka (1993), Jiřího Weila (1994) a Jana Vladislava (1996). Josef Protiva vytvořil i dva televizní programy o Josefu Čapkovi – Co jsem na světě viděl (1970) a Krajiny života Josefa Čapka (1987) a spolupracoval na dokumentu o Karlu Čapkovi (1990). Jako předseda SBČ vykonával Josef Protiva svou funkci velmi obětavě a s plným nasazením. Zejména se věnoval náročné práci koncepční a organizační, která zahrnuje i takové nepopulární činnosti, jako je získávání finančních prostředků pro zajištění činnosti SBČ. V roce 2004 obdržel v Trenčianských Teplicích Cenu Karla Čapka. V roce 2008 požádal Josef Protiva o uvolnění z funkce předsedy, zůstal však ještě řadu let aktivním členem programové komise výboru SBČ.


Kristina Váňová (1955) – předsedkyní SBČ 2009-2015
 Kristina Váňová byla v roce 1994 zakládající členkou Nadace Čapkova Strž, která si vytyčila jako cíl udržení provozu Památníku Karla Čapka ve Staré Huti. Po náročných jednáních se stal zřizovatelem Památníku Okresní úřad v Příbrami a v lednu 1995 byla Kristina Váňová jmenována jeho ředitelkou. Po rekonstrukci budov a expozic byl Památník na jaře 1997 otevřen a od té doby je živoucím kulturním centrem, které získává, uchovává a zpřístupňuje veřejnosti sbírky věnované poznání osobnosti a díla Karla Čapka, Olgy Scheinpflugové a Ferdinanda Peroutky. Pořádá krátkodobé výstavy, přednášky, koncerty, besedy, divadelní představení, vydává publikace atd. Jednou z významných aktivit Památníku jsou i dvě vícejazyčné putovní výstavy: Život a doba spisovatele Karla Čapka a Josef Čapek, malíř, básník, spisovatel.
 Veškerá činnost Památníku probíhá od počátku obnovení jeho činnosti v těsné spolupráci se SBČ, a to zejména díky Kristině Váňové, která je od roku 1998 členkou SBČ a od roku 2000 i členkou výboru SBČ. V roce 2006 obdržela Kristina Váňová v Trenčianských Teplicích Cenu Karla Čapka a v roce 2009 byla zvolena předsedkyní SBČ. Za jejího působení se rozšířila propagace odkazu bratří Čapků i do zahraničí (Německo, Polsko, Japonsko, Austrálie atd.)

.JUDr. Pavel Vespalec (1947) – předsedou SBČ od r. 2016.
  Vystudoval Střední ekonomickou školu v Karlových Varech a Právnickou fakultu UK v Praze. Pracoval na Okresním soudě v Karlových Varech, v letech normalizace musel justici opustit  a pracoval jako podnikový právník a posléze jako vedoucí právník Krajského výboru spotřebních družstev v Plzni. Od roku 1989 provozuje advokátní praxi v Plzni.  Již během studií na střední škole vedl třídní a posléze celoškolní časopis. Začal psát básně, povídky a intenzívně se zajímal o literaturu. Ve studentských letech ho silně ovlivnila díla O.Wilda a F. M. Dostojevského. Od nich získaný náhled na svět mu později vylepšil Bohumil Hrabal, koncem šedesátých let minulého století Ivan Klíma, Milan Kundera a Ludvík Vaculík. Stálicí v jeho literárních zájmech zůstal však po celou dobu Karel Čapek, k němuž se vracel a vrací doposud a dokonce již delší dobu pátrá po jeho stopách v západních Čechách, zejména na Karlovarsku, kde je jeho cílem vytvořit v místech, kde Čapek působil, stálou expozici.  Jak sám říká, od své advokátní profese se utíká uklidnit návštěvami galerií, dobrým jazzem, divadlem, prací na chalupě, ale vždy nevíce knihou nebo posezením s přáteli.

Při tvorbě této stránky bylo použito textů PhDr. Jany Brajerové, PhDr. Bohumily Mouchové, CSc., RNDr. Zdeňka Kleina, Kateřiny Dostálové, PhDr. Marie Štemberkové, JUDr. Jaroslava Slavíka a Prof.PhDr. Petra Mareše, CSc.